Technika výroby svíček máčením je jedna z nejstarších v lidské historii. V momentě kdy člověk dospěl do stádia vývoje, kdy dokázal bezpečně roztopit vosk v dostatečně vysoké nádobě, se stal tento postup prakticky nejefektivnější. Stačilo navázat knot vyrobený z rostlinného vlákna, zpočátku kopřivové či lněné příze a později i bavlny, na vhodný dřevěný závěs a práce na výrobě svíčky mohla začít. Postupným namáčením knotu do roztopeného vosku přibývá vrstva za vrstvou a opakováním postupu lze dosáhnout požadované síly svíčky.

Tloušťka svíčky v kombinaci s počtem nití v knotu přímo ovlivňuje rychlost hoření, výšku plamene a intenzitu stékání svíčky. Svíčky lidé používají k různým účelům a osvětlení je pouze jedním z nich. Při modlitbách, ochranných rituálech, ruční práci za dlouhých zimních večerů, měření času, a moha dalších příležitostech lidé vyžadují svíčky různých vlastností.

Až teď začíná řemeslo svíčkařství.

Včelí vosk roztápíme ve velkých kotlích na takovou teplotu, aby se na hladině nedělal škraloup tuhého vosku a zároveň aby při opakovaném namáčení vosk od knotu zpátky neodtával. Knoty jsou navěšené na rámcích a ty namáčíme do vosku tak dlouho, dokud svíčky nedosáhnou správné tloušťky. Po vychladnutí se zkracují na jednotnou délku a zarovnávají. Pak už jsou naše svíčky připraveny pro zákazníky.

Ano, zní to jednoduše. Pár přátel se u nás pokoušelo vyrobit svíčky, no a každá vypadala jinak. Řemeslo svíčkaře se skrývá tam, kde je výsledkem přesně požadovaná svíčka ve správné velikosti a kvalitě.